Článek a video od Radka Bartoníčka z oslav 40. výročí tenisového klubu

VIDEO SESTŘIH Z TENISOVÉHO SETKÁNÍ i VEČERNÍHO PLESU, UVIDÍTE LHOTSKÉ NADĚJE, VELKOU KYTICI PRO MANŽELKU, VYHRÁVÁNÍ JaGr BANDU A NA KONCI VIDEA NÁŠ TENISOVÝ CHRÁM ZA DOPROVODU NEJKRÁSNĚJŠÍ FILHARMONIE, JAKOU ZNÁM.

Toto je video sestřih především pro lidi z naší Lhoty, protože se týká jedné místní události, setkání ke 40. výročí tenisu v naší "vesničce střediskové". Dozvěděl jsem se o tomto setkání spíše shodou náhod, ale nedalo mi to, abych nesedl na vlak a nepřijel, protože tenis je moje srdcová záležitost. A tenis ve Lhotě je  zároveň také mé dětství a vlastně celý život.

40 let! Páni! Dámy! To to letí! Těžko si pořád zvykám na to, jak vám ten život uteče před očima! A tady na té schůzi jsem byl skoro nejstarší! A určitě největší tenisový pamětník. Je to tak.

Nebudu se tady moc rozepisovat, ale pamatuji si, jak jsem na místě dnešních kurtů, které jsou pro mě tím nejkrásnějším sportovním chrámem na světě, chytal jako malý klučina "chrústy". Byla to jen louka, obrovský kus půdy, nic víc. Ale my tam jako děcka chodily blbnout, protože to bylo za vesnicí hned vedle fotbalového hřiště. Dalšího místa, které bylo pro nás druhým domovem. A pak najednou začaly vznikat kurty. Nezačaly samy sebou, prostě obětaví chlapíci z naší vesnice, z nichž si řada na kurtech nikdy ani nezahrála,  makala a dřela tak, aby děti ve vesnici měly další místo ke sportování. Nikdy jim za to nepřestanu být vděčný.

Když přijeli "slavní Pražáci" otevírat ty naše kurty, byla to převeliká událost! Vždyť do té doby někteří lidé ani tenis na vlastní oči neviděli. To není jako dnes, kdy si můžete objednat nespočet sportovních kanálů a sledovat jakýkoliv sport. Tenis byl tehdy v televizi minimálně, a tenis světový skoro vůbec. Jak by mohl také tehdejší režim ukazovat třeba nejlepší tenistku světa, naši Češku Martinu Navrátilovou, kdy ona "nevděčnice" opustila "komunistický ráj" a utekla do "zlého kapitalismu"?

Nechme ale politiku. Jako děcka jsme ji nevnímaly. Dívaly jsme se na strýca Vojtka, který cepoval své děti, protože z nich chtěl mít nejlepší tenisty v republice a skoro celá dědina se mu smála. Ona se smála vlastně všem, kdo jsme na kurty chodili, protože borcem byl ten, kdo vezl kárku, motyku a kosu a spěchal na své políčko. Dnes tomu jejich pohrdání námi tenisty rozumím, jak stárnu, také víc obdivuji ty, kteří obdělávají políčka a zajišťují svou rodinu místo "flákání na kurtech". Nedivím se ani tomu, že můj taťka se na mě nikdy nepřišel podívat, přestože jsem po tom vždycky toužil. I pro něj byl ale tenis něčím, co je naprostá zbytečnost, uznával práce, práci a zase práci. Kdo hodně pracoval, kdo byl zručný, ten byl pro něj Bůh.

Jenže já tenis miloval. Nemohl jsem si dovolit žádnou pořádnou raketu a tak jsem byl šťastný, když mi kamarád Mirek Rychlík dal svou krásnou raketu, kterou vyměnil za lepší. Já ho obdivoval, protože jsem cítil, že právě on byl největším lhotským tenisovým talentem, který po našich kurtech kdy chodil. No, chodil. On se po nich dokázal elegantně pohybovat, měl v rukách obrovskou sílu a na jeho švih pravačkou nikdo neměl. Už tehdy jsem ale pochopil, že talent nestačí, musíte mít kolem vždy někoho, kdo vás táhne neustále dopředu. A musíte mít i dostatek financí, což vidím dnes nejlépe tady v Praze. Kdo nemá kupu peněz, nemá šanci se prosadit. Skutečně výborní trenéři chtějí majlant.

Těch lidí, na které jsem si při tom lhotském výročí vzpomněl, ale bylo mnohem více. Všichni mladí jsme měli rádi strýca Kotačku, který po mně vždycky chtěl, abych mu tykal, ale já si ho vždycky tak strašně moc vážil, že jsem to nedokázal.  On mě doslova vychovával, když jsem mlátil s raketou po nějaké prohře, trpělivě mi vysvětloval, že takto se není možné chovat. Stále a stále chodil na kurty, staral se o ně, vedl k tenisu i své tři kluky, které si pamatuji ještě jako ty nejmenší caparty. Jednoho dne strýca začaly bolet záda, ze dne na den z kurtů zmizel a ještě jako mladý chlap zemřel na rakovinu. Dodnes ho na kurtech vidím jakoby tam byl s námi. Moc mi chybí.

Anebo pan učitel Adamec. Přišel z města a pro vesničany nikdy nepřestal být podivným "cizincem". Jezdil na kole pravidelně obrovské dávky v době, kdy ještě nebyly cyklostezky a na kole se jezdilo tak maximálně na pole, ale mě fascinoval tím, že nás při tenise učil základní anglická tenisová slovíčka, která jsme snad do té doby nikdy nikde neslyšeli. A mnohokrát nám zdůrazňoval, že člověk, který vstoupí na kurty, musí být  gentleman se zdvořilým chováním. Žádná sprostá slova, žádný alkohol, žádné cigarety. Naučil mě mít tenis v úctě jako něco, k čemu je nutné přistupovat s co největší slušností a pokorou. A pamatuji si na naše poslední setkání. Už to byl starý muž, kterého srazilo na kole auto, málem havárku nepřežil, on se ale dokázal obdivuhodně postavit na nohy a zase jezdil. Při tom našem posledním setkání  se radoval z toho, že mu všechno ještě v těle funguje a těšil se jako malé dítě na spousty dalších kilometrů.

Mohl bych pokračovat dál a dál ve vzpomínání, byť jsem se tenisu vzdálil, protože jsem začal žít v Brně a poté v Praze novinařinou, od ráno do noci, od pondělí do neděle, dával jsem jí všechno. A když jsem přijel do Lhoty, měl jsem pocit, že budu mnohem užitečnější tím, když budu mapovat život rodného Slovácka, než abych ubíjel sobecky čas pinkáním míčku na kurtech. Díky tomu jsem natočil spoustu videí, napsal řadu článků a nafotil mnoho fotek z různých míst Slováka, ale dnes si říkám, jestli to nebyla chyba. Mrzí mě, že jsem si neužil více života na kurtech, že jsem nevěnoval mnohem více času dcerám, že jsem mnohem více nebyl se svým taťkou, na kterého vzpomínám každý den.

Ale je to pryč, nedá se to vrátit, bolí to, ale je třeba se dívat do budoucnosti. Pokud jde o minulost, najdete na mých stránkách poměrně dost fotek z tenisu, se Staňou Dufkou jsme je jeden čas dávali na mé stránky, včetně informací o turnajích (TADY kolem roku 2005 slovacko.cf.cz/home/?acc=tenis_lhote a TADY později www.slovackodnes.cz/?page=uvod&cat=41). Staňa tomu zůstal věrný dodnes, na webu Ostrožské Lhoty i na webu tenisu najdete mnoho jeho věcí. Bohužel, já se po nějakém čase a bydlení ve Lhotě a Hluku opět vzdálil do Prahy a na tenis mám stále méně času.

Obdivuji to, co nejen minulé generace, ale i ty současné na lhotských kurtech udělaly, jak dokázaly areál fantasticky vylepšit a modernizovat, kolik času mu věnují. Když si párkrát za rok zajdu zahrát, a to většinou se svou dcerou Aničkou, jsou to pro mě ty nejradostnější chvíle na světě. Ano, tady jsem nejšťastnější. V tomto místě, se svými dětmi. Cítím vděčnost ke každému, kdo tímto našim sportovním chrámem prošel a přiložil ruku k dílu. 

Ať se tenisu ve Lhotě daří nadále, ať v něm nachází radost další generace. Ať jsem chodí tatínkové a maminky se svými dětmi, ať tady dětem vštěpují všechny dobré vlastnosti, které sport přináší a které se jim v životě můžou hodit i mimo sport. Mimochodem, když jsem viděl při setkání ke 40. výročí lhotské děti, byl to skutečně velmi povzbudivý pohled. Přítomnost dětí dává všemu život, naději, radost, smích, víru v budoucnost, přesvědčení, že všechno co děláme, bude mít pokračování. Ať má tedy své pokračování i lhotský tenis! Ať tady slaví 50. výročí i 100. výročí!

Radek Bartoníček

Video:

www.youtube.com/watch?v=qW_qDdIuCH4&t=318s